Naše nový normálno

Druhej tejden s rakovinou prsu je za náma. Stává se ze mě řepa, nedivila bych se kdyby ze mě příští tejden místo nádoru vytáhli řepu. To máma se rozhodla nás všechny uzdravit džusováním. 

"Hele je možný, že budeš mírně oranžovět." Podívá mi moje máma. "To by bylo z tý mrkve, ona může zabarvit tělo do oranžova. Nehty a tak. Ale víš, je to pro tebe to nejlepší." Tak teď už konečně vím, proč je Trump oranžovej. Má rakovinu prsu a jeho máma mu džusuje. A já hloupá si donedávna myslela, že si jenom vybírá makeup jako blbec.

Džusujeme všichni dokonce i moje máma, která byla do nedávna na vitamíny alergická a její oblíbený jídlo bylo kafe a cigára. Nekouří. Máma nekouří a děsně jí fandím. Zvládne to já vím. Je to frajerka.

Amík si taky lebedí ve zdravým jídle, má prej hromady energie. Tý energie má tolik, že mě hlídá, jestli náhodou nepiju míň než tři hrníčky zelenýho čaje denně. Vrcholem byl vejlet do restaurace, kde mi změnil objednávku kávy na zelenej čaj. Nestěžuju si, mě tohle jídlo chutná a vždycky chutnalo a konečně, už dávno jsme to stejně chtěli změnit tak co.

Mini chlapík taky džusuje dostává džus speciální bez červený řepy, tu do něj nějak nemůžem natlačit nebo co. Džus si dává hned potom co vypije svoje horký kakao, kterýmu řiká pěkně anglicky "kaká hot." Je to náš bilinguál, začíná čím dál tím víc znít jako jeden pes na youtube, takovej ten, co řiká "I love you." Jenže ten pes zní o trochu srozumitelněji.

Tchýně s tchánem taky začínají jíst zdravě. Prej budou potřebovat energii na to, aby nám mohli pořádně pomoct, až  se začne s léčbou. Tchýně, čokoholička, je bez čokolády a tchán taky do sebe občas vpraví nějakou tu zeleninu a snad i přestane se svejma vražednejma pětidenníma dietama, kdy nejí skoro nic a pak o víkendu se natláská vším co mu přijde pod ruku. On je ta nejlepší návštěva, během tejdne. Ani vařit se mu nemusí.

Po našem obýváku přestalo lítat slovo mastektomie. Jak to zatím tak vypadá, Amík si budem uset nechat zajít chuť na mě a šestky. No nic, stejně jsem už stará na rozjíždění nějaký nový kariéry a navíc v mym věku musím myslet na záda.

V pátek před Silvestrem jsme se dozvěděli poslední výsledky z patologie. Prej dlouhodobě moc dobrý, krátkodobě ale budu muset podstoupit chemoterapii. Takže jsme vyměnili mastektomii za chemoterapii. Ale doktorce se to líbí. Já teda nevim, ale zdá se mi, že je pořád nějak rozjásaná. "Máte tu nejlepší rakovinu. Krátkodobě na hovno, ale dlouhodobě naprosto super!" Není nad to jít do Silvestra s pořádnou zprávou.

Moje rakovina je nejen estrogen pozitivní, ale taky HER 2 pozitivní. "To je perfektní máte dva receptory místo jednoho," hlásí rozjásaně doktorka. Perfektní co víc si přát. "No a právě na ten druhej receptor vám nasadíme tu chemoterapii. To abysme ho skvěle vybili." Je zjevný, že ten gen nebo co to je v těle nepotřebuju, jen jim musím říct, že už je stejně vybitej, protože mámin mrkvovo řepovej džus nemůže přežít.

Léčba bude teda cílená na vybití HER 2. Jak to tak vypadá bude ze mě hrdinka nějakýho filmu. Mám kliku, že kousek od nás je ortodoxní židovská čtvrť, kde je plno obchodů s parukama, jsem vždycky chtěla zkusit jaký to je.

Pokud mi vlasy neslezou díky chemoterapii, asi mi slezou přicházejícíma účtama z pojišťovny. Ne, nemusím nic platit, jsem pojištěná, ale místní pojišťovny posílají účty, asi aby se vytahovaly jak moc za mě platějí. Takže, za mamogram, ultrazvuk a biopsii už bych byla 11 000 dolarů v mínusu. Jo, je to neuvěřitelný a nám to nedá pořád nemyslet na lidi, kteří si tu ještě pořád nemůžou dovolit pojištění nebo je jejich pojištění ne moc dobrý. Dokonce i nemocnice posílá na uvítanou i brožurku s tím, jak jsou ochotní pracovat s lidma, kteří nejsou pojištění. Splátkovej kalendář a možnost odpuštění poplatků je vždycky možnost. To je něco o čem tady musí člověk pořád přemejšlet.

Naše nový normálno je chvílema ještě pořád trochu nenormální. Jak si na to zvyknout? Hádám, že zvyknout se dá opravdu na všechno.